Výstava
Od samého počátku své existence se Evropský parlament snažil hájit a prosazovat lidská práva. Zahájil tak v této oblasti celou řadu politických iniciativ a usiloval mimo jiné o to, aby Evropské společenství přijalo Evropskou úmluvu o lidských právech. Cílem Evropského parlamentu bylo zohlednění všech občanských, politických, hospodářských a sociálních práv občanů členských států Společenství.
Od roku 1975 vyjadřoval Parlament politování nad tím, že lidská práva nejsou zmíněna ve smlouvách zakládajících Evropská společenství, protože ty se soustředily především na hospodářství. Přijal proto usnesení, ve kterém zdůraznil, že Evropská unie bude potřebovat svou vlastní Listinu základních práv. Pro poslance byla potvrzením politické účelnosti budování sjednocené Evropy. O dva roky později se poslancům podařilo přimět předsedy Evropského parlamentu, Rady a Evropské komise, aby v Lucemburku podepsali prohlášení, v němž se společně a jménem svých orgánů zavazují dodržovat základní práva.
V roce 1984 přijalo Shromáždění velkou většinou hlasů návrh smlouvy o Evropské unii (Spinelliho projekt). Ve Spinelliho projektu bylo stanoveno, že Unie musí deklaraci o základních právech přijmout do pěti let. Evropský parlament pak opakovaně nalezl spojence v Soudním dvoře Evropských společenství, jehož judikatura stanoví, že právo Společenství musí ochranu lidských práv zajišťovat.
Jednotný evropský akt, který vstoupil v platnost dne 1. července 1987, připomíná závazek členských států společně podporovat demokracii založenou na základních právech, jakými jsou svoboda, rovnost a sociální spravedlnost. Evropský parlament však chtěl jít ještě dál, protože byl přesvědčen, že dodržování lidských práv je nezbytnou podmínkou legitimity Společenství. Dne 12. dubna 1989 proto vyhlásil a přijal Deklaraci základních práv a svobod a vyzval občany, aby ji aktivně podporovali. Mezi základní práva, která byl Evropský parlament připraven hájit, patřila i ochrana životního prostředí a některá nová sociální práva (právo na sociální ochranu, právo na vzdělávání, ochrana spotřebitelů atd.). Ačkoli bylo přijetí tohoto textu významným krokem vpřed a Maastrichtská a Amsterodamská smlouva následně poskytly další upřesnění, museli poslanci na naplnění svých očekávání čekat až do konce devadesátých let.