Umění čtení ve středověku
Chrámy vědění
Kultura čtení na středověkých univerzitách
Kultura čtení na středověkých univerzitách
Vznik a rozvoj instituce univerzity ve středověku je specifickým přínosem Evropy ke světové kultuře a ke světovým dějinám. Na rozdíl od starších klášterních a katedrálních škol, které byly více méně uzavřené širší veřejnosti a na nichž se jen výjimečně vyučovalo lidskému vědění a poznání v plné šíři, byly univerzity jednak mnohem otevřenější, čímž poskytovaly vzdělání většímu počtu zájemců z více společenských vrstev, jednak se na nich provozoval výrazně větší rejstřík oborů, které nebyly chápány jako prosté vzdělání, ale také jako vědecké disciplíny.
Tomu odpovídala organizační struktura univerzity zahrnující složku propedeutickou (fakulta artistická), jakož i složku odbornou (fakulty teologická, právnická a lékařská). Sice ne každá univerzita zahrnovala všechny čtyři fakulty, nicméně to byl ideál, k němuž měla každá univerzita směřovat. Této sociální a kulturní otevřenosti a obecnému intelektuálnímu rozsahu zaměření univerzit odpovídala i jejich čtenářská kultura. Ta se neodehrávala jenom ve vlastní vzdělavatelské instituci a jejím „kampusu“, ale zasahovala také mnohá další prostředí.
Tím univerzita přestala být striktně církevní institucí (jakkoli kancléři univerzit zhusta byli místní hierarchové, arcibiskupové či biskupové), ale stala se institucí veřejnou, což ve středověkém chápání znamenalo zasahující všechny a týkající se všech. Každá univerzita tedy zcela přirozeně a velmi významně ovlivňovala město, v němž se nacházela, protože značná část městských obyvatel se vztahovala k univerzitě buď přímo, nebo alespoň zprostředkovaně.
Univerzitní mistři byli váženými osobami a někdy až celebritami, univerzitní žáci ovlivňovali živou kulturu ve městě, kde studovali, ale leckdy i ve městě, odkud pocházeli: studentská poezie a studentské drama se performovaly v hospodách, jakož i zapisovaly do rukopisů obsahujících studijní texty a komentáře.
Absolventi univerzity, z nichž ovšem většina odcházela ze studií ještě před dosažením gradu, působili v širokém okruhu jako městští úředníci, a tak měli vliv i na rozvoj nejenom odborného, ale i praktického věcného písemnictví.
Univerzity obecně sestávaly ze čtyř fakult: artistické, právnické, lékařské a teologické. Studium artistické bylo předpokladem studia na třech dalších fakultách. Předměty vyučované na artistické fakultě náležely mezi sedm svobodných umění: gramatika, dialektika, rétorika, aritmetika, geometrie, hudba a astronomie. Zhruba po třech letech studia se student stal bakalářem (baccalaureus atrium); zhruba po šesti letech a konečném uzavření studií pak mistrem (magister atrium).
Studenti, kteří chtěli ve studiích pokračovat, mohli vstoupit na jednu ze tří vyšších fakult. Právnická fakulta ideálně zahrnovala jak římské, tak kanonické (církevní) právo (ius commune), mnohde však se studovalo pouze jedno, nebo druhé. Univerzitní učenci také sepisovali dobrozdání týkající se aktuálních záležitostí, např. Kuneš z Třebovle traktát, v němž kritizuje užívání práva odúmrti při posloupnosti držby či vlastnictví selských statků a v němž reaguje na soudobou polemiku. Výuka medicíny byla založena na klasických autorech jako Hippokrates a zejména Galenos, jakož i na autorech arabských jako Avicenna. Konečně teologická fakulta byla považována za nejvyšší. Biblické studium probíhalo prostřednictvím komentářů, Teologický systém se vyučoval podle díla Petra Lombarda. K získání gradu doktora teologie bylo nutno absolvovat až dvanáct let studia, což znamená, že člověk strávil takřka dvacet let univerzitním studiem.
Součástí univerzit byly ve střední Evropě nezřídka i generální studia mnišských řádů. Vyvinula se z klášterních a řádových škol, byla přístupná jen členům příslušného řádu, zároveň však byla výrazně ovlivněna intelektuální šíří témat, která se na veřejných univerzitách přednášela a která univerzitní mistři vlastní spisovatelskou a vědeckou činností intenzivně rozvíjeli.
Zaměření řádových generálních studií bylo bezvýhradně teologické, ovšem ve smyslu teologie ve středověkém pojetí jakožto všezahrnující disciplíny a vrcholu lidského poznání, z čehož vyplývalo, že tehdejší teologie se věnovala i oblastem dnes považovaným za povýtce neteologické, jako např. psychologie, etika, ekonomie, politologie, sociologie atd. Takové setkávání a střetání duchovního a světského vzdělávání, duchovních a světských témat a jejich vzájemné prolínání vytvářelo na středověkých univerzitách kypivý kvas a s tím související polemiky vedly k dynamickému rozvoji poznání a tematickému obohacování a rozšiřování intelektuálního zájmu. Intelektuální střetávání světských a duchovních idejí na univerzitách, které bylo komplementární k politickému střetávání světské a duchovní moci, vedlo k rozvíjení a posilování představy svobody nejenom v intelektuální, ale i v morální, individuální, ekonomické a politické sféře.
Důsledkem významného postavení univerzit v kultuře středověké Evropy bylo i postupné vznikání napětí mezi univerzálním a kosmopolitním univerzálním ideálem na jedné a teritoriálním, regionálním, lokálním a sociálně politickým ukotvením na druhé straně. Univerzity se tak staly kolbištěm mezinárodní i domácí církevní a státní politiky. To se často projevovalo na každoročních kvodlibetních disputacích, jichž se měli účastnit všichni mistři a které odrážely zhusta konfliktní situace.
V souvislosti s tím se objevovala, šířila a posilovala funkce univerzitních mistrů jakožto konzultantů jak panovníků a dalších světských hodnostářů, tak církevních hierarchů. Objevuje se řada různých dobrozdání, determinací a některé z nich pro jejich intelektuální podnětnost rozvinuli jejich autoři v publikované traktáty. V dobách tzv. velkého schizmatu byli dva nebo dokonce tři pretendenti papežského úřadu, kteří hledali po Evropě podporu. V závislosti na náboženských, jakož i politických argumentech zastávaly různé univerzity různé postoje. Např. v Praze byly frakce stojící na opačném stanovisku. Zatímco král Václav IV. stál proti římskému pretendentovi Řehoři XII., značná část univerzity podporovala právě jeho; Mařík Rvačka dokonce napsal traktát na jeho podporu.
To pak zejména v dobách tzv. velkého schizmatu (1378-1417) vedlo k častým secesím a hromadným přechodům na jinou univerzitu, což přispívalo nejenom k intelektuálnímu rozvoji, ale i posilování a šíření původně spíše jen lokálních polemik a konfliktů.
Univerzitní mistři, z nichž leckteří byli i církevními beneficiáty, a absolventi, kteří byli jak církevními beneficiáty, tak světskými úředníky, tak zhusta vystupovali v dvojjediné roli intelektuálů a expertů, necítili rozpor mezi rolí vědeckou a profesionální. Čtenářská kultura univerzity se rozšířila do všech společenských vrstev a různých intelektuálních prostředí. Přesto se jí nepodařilo dosáhnout hegemonie, a tak totalitární tendence některých univerzitních reformátorů nenalezly tehdy dlouhodobého naplnění.