Výstava
Dříve než se vydáme na cestu, je důležité si pozorněji prohlédnout název výstavy: Umění čtení ve středověku. Dobu od antiky po raný novověk, tj. od cca 500 do cca 1500, obvykle nazýváme středověkem. Je důležité si uvědomit, že termín středověk je až pozdějším vynálezem, že středověcí lidé si nemysleli, že žijí v nějakém přechodném mezidobí. Spíše hleděli na svou dobu jako na pokračování antiky. Pro tuto výstavu bylo závěrečné datum prodlouženo do roku 1550, aby mohla postihnout postupný přechod od psané k tištěné komunikaci.
Dnes jsme náchylni se domnívat, že ve středověku byla gramotnost vzácnou schopností, kterou ovládali jen příslušníci malé elity mnichů, kněží a dvořanů. Považovat osobu, jež ovládala čtení i psaní za gramotnou, a tu, která nikoli, za negramotnou, je anachronický pohled. Ve středověku totiž bylo mnoho lidí, kteří uměli číst, avšak neuměli psát – dokonce např. Karel Veliký, jak sděluje jeho životopisec Einhard. Navíc čtení existuje v mnoha podobách. Dají se číst i obrazy, jako třeba nástěnné malby nebo barevné vitráže (středověké komiksy). Dalo se číst i skrze poslech: ve středověku bylo obvyklé číst texty nahlas před obecenstvem.
Jak nyní, tak i v minulosti doplňují text obrazy. Mohou to být pouhé ilustrace témat obsažených v textu, ale v některých žánrech jsou obrazy použity k posílení sdělení. Zejména v náboženských knihách mohou obrazy být prostředkem k působení na zbožnost čtenáře. Obraz Panny Marie nebo Ukřižování dovolují čtenáři (nebo správněji divákovi) ponořit se hlouběji do vnitřní zkušenosti a s ní souvisejících emocí. A konečně obrazy napomáhají strukturování textu. Dobrý příklad pro to je obraz dole. Historizující iniciála znázorňující sv. Vavřince na rožni má různé funkce. Pomáhá čtenáři snáze chápat modlitby k svátku tohoto světce. Zároveň vzbuzuje emoce a za využití vizualizace vtiskává jeho muka a jeho smrt čtenáři do mysli hlouběji, než mohou pouhá slova.
Obr. výše: Historizující iniciála znázorňující umučení sv. Vavřince na rožni (Muzeum Meermanno-Westreenianum, 10 A 16, f. 209r).
Dále středověcí písaři užívali obrazů a výtvarné výzdoby pro strukturování textu a pro snazší a jasnější zpřístupnění informace. Rozdělení textu na kapitoly se záhlavím, s písmem zvláštní velikosti a s kolorovanými iniciálami, které tak získává čtenářovu pozornost a zvyšuje přehled, je středověkým vynálezem. Původně bylo používáno v exemplářích bible s glosami či komentáři, brzy však bylo adaptováno také pro další druhy textů, jako jsou teologická díla a právnické knihy,
Komunikace skrze text s obrazem nebyla omezena jen na knihy. Listiny (autentické zápisy právních pořízení) byly jiným druhem písemností, v nichž byl význam sdělován oběma způsoby. Pečeť vyjadřovala autoritu vydavatele a byla stejně významná jako obsah písemnosti. Dokonce i v pečeti samé docházelo k propojení textu a obrazu: obraz trůnícího panovníka s plností regálií byl doprovázen legendou určující osobu nebo hodnost. Aby bylo možno číst tyto právní písemnosti jako celek, bylo třeba vedle textu vnímat i vizuální a materiální rysy. Ve středověku byla dobře rozpoznána důležitost této kombinace - jedno z nejobvyklejších adresování v listinách bylo: všem, kteří tuto listinu uvidí nebo ji uslyší (nahlas) číst.
Níže: Velká pečeť Maxmiliána I. Habsburského a Marie Burgundské připevněná k listině z roku 1481. Oba jsou zpodobněni s korunou na hlavě a na koňském hřbetě a identifikováni podle svých erbů. Dvouřádková legenda obkružující vyobrazení udává jejich tituly.
Majíce na paměti tento příklad listin, vidíme, že čtení může probíhat mnoha různými způsoby. Může být osobní a soukromé – jak je to obvyklé dnes – nebo slavnostní a veřejné. Hlasitým čtením důležitých textů před publikem vešla informace ve známost u širšího okruhu lidí a zároveň se stávala autoritativnější, protože získávala status obecné vědomosti. Ostatně nizozemské slovo pro listinu (oorkonde), jakož i německé příbuzné slovo (Urkunde), se odvozuje od slov „slyšet“ a „oznámit“. Příklady zahrnují městská privilegia často nahlas čtená městskými úředníky na tržišti nebo před radnicí.
Psané slovo mělo různé funkce. Bylo užíváno v liturgii k usmíření a chvále boží. Bylo užíváno při studiu ke shromažďování znalostí. Bylo užíváno v právních a socio-ekonomických souvislostech k zapisování dohod a smluv, čímž se zajišťovalo právní postavení dotyčných stran. V obchodních záležitostech se psané dohody a smlouvy staly tím obvyklejšími, čím více obchodníci cestovali, prováděli dálkový obchod a zabývali se složitějšími transakcemi (jako nákupy na úvěr). Bylo užíváno ve volném čase pro čtení prozaických a básnických textů. Středověk dal vyrůst mnoha klasickým dílům světové literatury, jako jsou např. Román o růži, Povídky canterburské nebo Božská komedie.
Čtení je více než jen rozumět znakům a obrazům, je to také jejich výklad v náležitém kontextu. To se nejlépe ukazuje ve středověké exegezi, kde biblické texty byly čteny a vykládány čtyřmi různými způsoby: historicky, typologicky, tropologicky a anagogicky. Podle těchto čtyř „smyslů“ se dá za prvé bible chápat jako zpráva o historických událostech. Typologicky se události Starého zákona párují s událostmi z Kristova života a rozumí se jim jako předznamenáním Nového zákona. Tropologické čtení dovoluje rozumět hlubšímu morálnímu poselství, zatímco čtení anagogické odkazuje k událostem na konci věků, jako příchod Krista, poslední soud, nebe a peklo. Tyto různé postupy čtení a výkladu se neomezují pouze na bibli, ale mohou být použity i na další důležité středověké texty.
Výše: Na obraze uprostřed Kristus třetího dne vstává z hrobu. Tato scéna z Nového zákona je propojena se scénou vpravo, kde je prorok Jonáš po třech dnech v břiše velryby vyvržen na břeh. Jde o slavný příklad typologického výkladu bible.
Středověká čtenářská kultura nebyla v žádném případě shlukem osamocených společenství majících sice styk každé se sousedním, ale nikoli všechna navzájem. Všechny skupiny byly těsně propojené, protože byly součástí téže společnosti. Člověk musel být příslušníkem kléru, aby mohl vstoupit na univerzitu, ale tyto instituce byly umístěny v jádru města a místní ekonomice (zejména hospodám) prospívala jejich přítomnost. Na dvorech se šlechta scházela s církevními hodnostáři, kteří zhusta drželi světskou moc, zatímco královské, šlechtické a městské administrativní instituce se stále více snažili zaměstnávat lidi, kteří navštěvovali univerzity a měli právní znalosti.