Umění čtení ve středověku
Cesty knih
Cirkulace rukopisů ve středověku
Cirkulace rukopisů ve středověku
Čtení (ať už potichu nebo nahlas pro obecenstvo) oceňovali lidé všech vrstev po celé Evropě, a tak také mezi sebou sdíleli knihy. Vskutku existovala rozsáhlá síť cirkulace knihy od raného středověku (doba Merovejců a Karlovců) až do pozdního středověku (včetně sítí ženských podporovatelek).
Dominance latiny jako písemného jazyka sdíleného křesťanskou vzdělanou elitou byla jedním prvkem raně středověké literární kultury, který podporoval výměnu knih. Ve skutečnosti slovo gramotný či litteratus v latině původně specifikovalo lidi, kteří umějí číst a psát latinsky. Mít lingua franca dovolovalo lidem z různých kultur a užívajících různé národní jazyky komunikovat a sdílet poznání a psaní. Obzvláště důležitý příklad tohoto druhy výměny je Alkuin z Yorku (735-804), northumbrijský učenec, které mu bylo franckým císařem Karlem Velikým svěřeno vedené školy sv. Martina v Tours ve Francii. Alkuin byl velkým milovníkem knih a činitelem reformy vzdělávání §podnícené Karlem Velikým v průběhu jeho vlády. V jednom listu císaři Alkuin konkrétně požaduje povolení poslat některé své studenty do Yorku, aby tam nalezli několik knih v katedrální knihovně a „navrátili se do Francie s květy Británie, aby se zahrada neomezovala jen na York, ale aby přinášela plody i v Tours“.
Zatímco Alkuin je velmi známy příklad tohoto hnutí, zdaleka není jediným Angličanem, který opustil svou vlast, aby přinesl víru a vzdělanost na kontinent. To bylo v raném středověku běžné. Dochovaná korespondence mezi sv. Bonifácem (672-754) a anglických jeptiškami-misionářkami (např. Leoba, abaltyše v Teuberbischofsheimu) v „Německu“ také ukazuje obrovskou důležitost gramotných žen jako vychovatelek podrobených pohanů. Misionáři takového druhu, kteří zakládali kláštery a pohybovali se mezi nimi, nutně s sebou přinášeli knihy, jakož i insulární styl písma, a tak ovlivňovali způsob produkce rukopisů na kontinentu.
Rukopis výše byl napsán kolem roku 700 insulární minuskulou, písmem vzniklým a široce užívaným na Britských ostrovech (odtud přívlastek insulární). Je těžke přesně určit, kde byl napsán: mohlo to být stejně v Irsku nebo v Northumbrii, nebo dokonce v Echternachu (v dnešním Lucembursku) mnichem vyučeným v insulární tradici. V každém případě jsme si jisti, že byl součástí klášterní knihovny v Echternachu, klášteře založeném anglickým misionářem sv. Willibrordem z Northumbrie (658-739). Tento rukopis a ostatní podobné dokládají, že pohyb rukopisů přes zeměpisné a jazykové hranice nebyl neobvyklý.
Když jsme dali příklady insulárních knih a jejich cesty na celý kontinent, je zcela podstatné si uvědomit, že tento proces neprobíhal výlučně v případě anglických misionářů, ale že byl praktikován lidmi všech kulturních regionů.
Ve vrcholném středověku (11.-13. století) rukopisná transmise pokračovala podobným způsobem. Nicméně se v těchto stoletích rozvinuly další způsoby a cesty výměny knih. Zejména tři skupiny, které významně ovlivnily středověkou výměnu knih, vstooupily do hry ve 13. století: univerzity, žebravé řády a bekyně (a další skupiny zbožných žen).
Žebravé řády byly skupiny bratří, kteří zasvětili svůj život chudobě a službě (kázání evangelia). Nežili na pevně určeném místě, aly byli v ustavičném pohybu putujíce z jednoho města do druhého a učíce přitom chudé. Pro žebravé bratry bylo nezbytné mít knihy, jež by mohly být snadno přepravovány na dlouhé vzdálenosti a předčítány bez pulpitu. Cirkulace knih ve středověku nezávisela pouze na lidech čtoucích fyzické knihy, stejně důležití byli i lidé, kteří poslouchali někoho, kdo jim přečítal nebo přednášel.
A tak žebravý bratr tím, jak měl stále u sebe bibli při cestách z města do města, „sdílel“ ji s kýmkoli, kdo mu naslouchal, zatímco on vysluhoval. Žebraví bratří zdaleka nebyli jedinými lidmi, kteří potřebovali a používali přenosné knihy. Ve 13. století došlo k přelomu v knižní produkci, když se přecházelo z velkých formátů knih na malé (zejména v případě biblí), aby se vyhovělo rostoucí potřeba snadného přenášení a převážení knih.
Bekyně – skupiny ve městech žen napodobujících řádový život tím, že věnovaly péči a službu lidu – byly jinou významnou skupinou v rukopisné transmisi. Uměly číst a psát v národním jazyce a v důsledku toho oceňovaly užívání písemnictví v národním jazyce pro zbožné účely. Nadto přispívaly k přenosu náboženských i světských textů v národním jazyce tím, že je psaly a učily o nich, jakož i rozšiřovaly síť náboženských a světských uživatelů.
V průběhu středověku byly zapojeny do shromažďování knih různé sociální skupiny, zejména (nikoli však výlučně) kláštery, univerzity (a katedrální školy) i aristokrati. V případě aristokratů jejich knižní sbírky (nebo knihovny) pak po jejich smrti přecházely na jejich dědice nebo byly rozděleny mezi příbuzné, přátelé a instituce jako kláštery nebo kostely. V pozdním středověku, zhruba od 14. století, nacházíme rostoucí počet rozsáhlých a detailních inventářů knih patřících různým knihovnám (osobním i institucionálním).
Díky těmto inventářům knih je možné vidět, jaké knihy určité skupiny středověkých lidí četly, a to jak zděděné (starší rukopisy), tak nově koupené (současná produkce). Některé velice důležité královské sbírky vypočítávají mnoho vynikajících rukopisů, které se dochovaly dodnes. Karel V. (francouzský král), Jean de Berry (vévoda z Berry), Filip Dobrý (burgundský vévoda), Ludvík z Brugg (nebo Louis de Gruuthuse) slouží jako příklady středověkých bibliofilů, kteří vybudovali rozsáhlé sbírky.
V pozdním středověku i ženy nadále hrály důležitou roli v knižní transmisi. Zejména šlechtičny přispěly skrze sňatky a dědictví k rozšíření významných sbírek. Isabeau Bavière (1370-14543), žena Karla V. zdědila malou knohovnu, jež se skrze její manželství stala součástí sbírky Karla V. Luisa Savojská (1476-1531), matka Františka I. nejenom předala své knihy synovi (např. Roman de Fauvel), ale byla i aktivní podílnicí na jeho literárním životě, jak se ukazuje na častých zmínkách a dedikacích pro ni v knihách napsaných pro Františka.
Rukopisná transmise probíhala zcela běžně v každém sociálním prostředí bez ohledu na gender, jazyk nebo stupeň vzdělání. Knihy se pohybovaly často a neustále mezi jazyky a v geografickém prostoru po celý středověk (což se může zjistit z rukopisů samých), protože čtení vytvářelo sítě a společenství v rámci kultury, která měla ráda psané slovo.