Umění čtení ve středověku
Mezi rytíři a trubadúry
Dvory a dvorská kultura
Dvory a dvorská kultura
Rex illiteratus est quasi asinus coronatus (Negramotný král je jako korunovaný osel) zní latinské přísloví z období vrcholného středověku (kolem 1050 – kolem 1250). Zdůrazňuje dvě důležité věci. Za prvé bylo důležité, aby příslušníci aristokracie ve středověku (králové, královny, šlechtici) uměli číst. Za druhé, aby uměli číst latinsky. Tento jazyk byl v evropském středověku jediným prostředkem přeshraniční komunikace (lingua franca). Po Evropě se rozšířil v zásadě díky rozmachu křesťanské víry. Klášterní a katedrální školy vznikaly na mnoha místech v důsledku zakládání klášterů a diecézí, ale příslušníci kléru byli přítomni i na středověkých dvorech. Mezi jiným tu konali bohoslužby, vyučovali šlechtické děti a zajišťovali vydávání písemností.
To, co dnes nazýváme dvorem a dvorskou kulturou, může znamenat velice rozdílné věci. Královský dvůr kolem 900 byl něco jiného než královský dvůr kolem 1200. Kromě toho dvorskou kulturu pěstovali nejen králové a královny, ale rovněž vévodové a další příslušníci šlechty. A dále, vztah mezi šlechtou a královstvím se v průběhu středověku několikrát změnil. Navíc např. situace ve francouzsky mluvících oblastech může být jiná než v oblastech mluvících německy.
Kromě dvorů králů a královen byly ve středověku důležité také dvory vysoké šlechty. Mezi ně ve Francii patří mezi jinými dvory v Akvitánii, Burgundsku, Flandrech a Champagni. Dvůr byl mnohem více než jen místo, kde žila šlechtická rodina, její suita a služebnictvo.
Od 12. století se v kruzích vysoké šlechty vytvořila zvláštní kultura. Byla charakterizována dvorskými mravy, oblékáním a kulturními snahami. Např. lov přestal být pouhou činností opatřující potravu. Hony se psy a sokoly se staly nedílnou součástí dvorské kultury v celé Evropě. V téže době se objevily dvorské (rytířské) turnaje. Cílem zápasu nebylo zabít protivníka, ale boj byl ritualizován jako způsob rytířského umění a soutěživosti. V 11. a 12. století francouzský dvůr a dvůr anglo-normanských králů udával evropský kulturní trend. Je to zřejmé z jiných evropských jazyků: anglické slovo tournament, nizozemské toernooi, německé Turnier (a české turnaj) se odvozují od francouzského slova tornoi (či tornoiement) a jeho užití v tomto zvláštním dvorském kontextu.
Mimo dosud zmíněné aspekty dvorské kultury se postupně stávalo pro vysokou šlechtu důležitým i vzdělání.
Písemná kultura vrcholného středověku se zakládala na latině. Také proto se šlechtici učili číst z latinských knih. Dvorští klerici byli velice často jejich učiteli. Výuka četby začínala latinskými náboženskými texty, např. Otčenášem, Věřím v boha či Zdrávas, Maria. Pak přistoupil žaltář a další texty. Tím se vysvětlují velkolepě provedené modlitební knihy, které byly často vytvořeny pro dvorské čtenáře. Krásný příklad se nachází výše: Žaltář francouzského krále Ludvíka IX.
I ženy na dvorech se učily číst. Svědčí o tom některé obzvláště krásné modlitební knihy. Známe rovněž některé aristokratky, které byly podporovatelkami a patronkami dvorské literatury. A tak není nic překvapujícího na tom, že v německém rukopise Románu a Eneášovi od Heinricha von Veldeke z počátku 13. století je Lavinie, vznešená princezna Latinů zobrazena jako žena, která umí číst a dokonce psát.
Níže: List se dvěma různými scénami: Lavinie píše dopis Eneášovi (nahoře) a Lavinie dává lukostřelci list připojený k šípu.
Nová dvorská literatura byla součástí nové dvorské kultury 12. století. Tato literatura byla vytvářena a zapisována především v národním jazyce. I zde hrály rozhodující roli šlechtičny. Např. Eleonora Akvitánská a její nejstarší dcera Marie Francouzská (Marie de Champagne) jsou známy jako podporovatelky básníků.
Skládání dvorských zpěvů a dvorských románů vzniklo ve francouzsky hovořících zemích. Trubadúři na jihu (Langue d´oc) vytvořili mezi jiným nové formy milostných písní, které byly doprovázeny zvláštní stylizací lásky. Trubadúr začal sloužit vznešené dámě, která byla často vdána, a tudíž „vzdálená“. Podrobuje se vůli této vždy nedostupné ženy a zpívá, aby získal její přízeň. Tento způsob mužské fiktivní lásky stvořené těmito vztahy byl označován jako fin´amors (a my to dnes nazýváme „dvorskou láskou“). Dvorské zpěvy předcházejí románům, které se rozšířily na severu (Langue d´oil) a které byly inspirovány představami trubadúrského básnictví. Některé z trubadúrských zpěvů a dvorských románů byly dokonce přeloženy do jiných národních jazyků. Kdekoli došlo k adaptaci v jiném jazyce, byl vždy změněn obsah a zpěv se zařadil do nového kulturního kontextu.
Dvorské zpěvy a dvorské romány se rychle staly součástí celoevropské dvorské kultury 12. a 13. století. Byly pak vždy zapsány v jazyce svých autorů a jejich čtenářů a posluchačů.
Marie Francouzská (Marie de Champagne), žijící na dvoře v Troyes, mezi jinými podporovala francouzského básníka Chrétiena de Troyes, jehož dílo se stalo tak významné pro evropskou literaturu. Chrétien de Troyes byl prvním, kdo psal romány o rytířích na dvoře krále Artuše, jako Erec a Enida, Yvain, aneb Rytíř se lvem a Historie grálu, aneb Román o Parcifalovi. Tyto texty (a mnohé další romány jako Béroulův Tristan a Izolda) byly přeloženy do různých národních jazyků jako součást celoevropské dvorské kultury. Básníci včlenili tyto dvorské texty do svého vlastního kulturního kontextu. Tímto způsobem získala literatura v národních jazycích a zejména dvorské romány pevné zakotvení.
Zejména artušovské romány Chrétiena de Troyes měly silný vliv na středověkou evropskou literaturu. Několik desetiletí po prvních adaptacích v různých národních jazycích se začaly objevovat nezávislé příběhy o rytířích na dvoře krále Artuše. Jedním příkladem je nizozemský román Walewein z poloviny 13. století. Tento román, napsaný Penninkem a Pietrem Vostaertem, představuje Waleweina (alias Gauvaina nebo Gawaina) jako rytíře na dvoře krále Artuše, který potkává plovoucí šachovnici, jež ho vede k různým dobrodružstvím.
Středověké dvorské romány měly velký vliv na evropskou kulturu, a to nejen ve středověku. Romány jako Parcifal, Tristan a Izolda či Walewein byly adaptovány spisovateli, skladateli, filmaři, ba dokonce tvůrci počítačových her v průběhu 19., 20. i 21. století.
Jako byly francouzské dvory vzorem pro evropskou šlechtu, tak se také dvorská kultura brzy stala vzorem pro život městské vyšší třídy ve 13. a 14. století. To zahrnovalo kromě jiného také dvorskou literaturu. Dobrým příkladem tu je Codex Manesse z počátku 14. století. Byl vytvořen pro švýcarskou patricijskou rodinu Manesse a obsahuje jednu z nejvýznamnějších sbírek zpěvů německých minstrelů. S největší pravděpodobností byla tato kniha zkompilována a napsána v Curychu.
Ve 14. a 15. století vzrůstal význam písařských dílen ve městech. Produkovaly knihy, které byly kupovány a čteny v klášterech, na šlechtických dvorech i mezi vyšší třídou ve městech. V příští kapitole pojednáme o těchto dílnách a o různých typech čtenářů.