Výstava
Evropský parlament v letech 1960 až 1980 opakovaně vystupoval na ochranu lidských práv a základních svobod ve světě, zejména v zemích na druhé straně železné opony. Prostřednictvím rozprav, stanovisek, usnesení, otázek poslanců k ústnímu nebo písemnému zodpovězení, zjišťovacích misí, vysílání delegací nebo veřejných slyšení se Parlament snažil upozorňovat veřejnost a sdělovací prostředky na tyto otázky.
Tak tomu bylo například v říjnu 1964 při příležitosti výročí povstání ve východním Berlíně a sovětské okupační zóně proti „nevolnictví a diktatuře“, kdy předseda Jean Duvieusart rozhodným způsobem vyjádřil solidaritu Parlamentu s osudem německého lidu. „Němci bojují za právo rozhodovat o sobě a za opětovné sjednocení a svobodu,“ prohlásil tehdy. „Mnozí z nich za to obětovali svůj život. Ani my nikdy nepřestaneme bojovat za nastolení svobodného režimu ve světě.“
The signing of the Helsinki Final Act on Security and Cooperation in Europe in 1975 also prompted the European Parliament to make its position clear on a number of points. It recalled its commitments to respect for human rights and fundamental freedoms, particularly with regard to contact between people and reuniting families separated since the Berlin Wall was built. In 1977, the European Parliament therefore decided to urge the GDR authorities to comply with the international obligations they had agreed to, after receiving direct requests from East German citizens who were systematically denied the opportunity to emigrate to the Federal Republic of Germany (FRG) and join members of their families. The MEPs also took the opportunity on several occasions to raise the issues of political prisoners and repressive laws in the GDR.
